Vrány

Když mlha kvečeru se zvedá a slunce dlouhý stíny naposledy kreslí, kreslí mezi mech, a vůně hořícího jehličí, to jak na ohýnku čaj si vaříš, do písniček provoní ti dech. Opřeni o stromy a na kamenech sedíme a zpíváme o rose na kolejích a o kouzlu všech tuláckých rán, kdy člověk nemusí nic, jenom prostě bejt a koukat, jak je pěknej svět, a hlavně: není sám. Písnička pohladí ti otevřený rány, poslední dobou ňák je toho na nás moc, kdekdo sbírá jen jak v polích setbu vrány, a tady plameny ti dávaj' dobrou noc. A dlaně do potoka ponoříš, pohladíš uhlazenej kámen, nevím, jak vám, mně tohle připomíná křest, a ruku na čelo si položíš a kapky po tváři ti stékaj', jak někdy pěkně umí život vonět, kvést. Písnička pohladí ti otevřený rány, poslední dobou ňák je toho na nás moc, kdekdo sbírá jen jak v polích setbu vrány, a tady plameny ti dávaj' dobrou noc. Když mlha kvečeru se zvedá a slunce dlouhý stíny naposledy kreslí, kreslí mezi mech ...